Bajza Jozef Ignác

PREDMLÚVA

Múže mať bár který mláďenec ťisíc spúsobuv v tem, bi venku v cuzích totižto krajinách) rozum, tak mluvíc, viostril, misel a pameť všelikími rídkosťámi naplňil a držání svému mHu svedčnosť dával.
Dorell Jozeff Englišt
- - -

PREDMLÚVA

Dávám m1áďenca, kterího, ponevádž prez mnohé príhodi štestlive prejšel, mnoho k vicvičení svému v svém putuvání i slišal i viďel a pre toto kornečňe jak znovu zrozeního seba pokladal, R e n é e m nazval jsem.

Neni jest tu samá báseň, ňé samá a čistá pohádka, nalezňeš ňé podle vúle vimislené (kterák v jinších takíchto ďíloch običajňe jest) a v hlave skladatela jeďiňe prebívajicé mravi; také jsú, které aj ve včilejší vek panujú. Nalezneš potem z mravuv místámi viňesené a preložené nelhajíce následi, čo asnaď za ňeslušné uznávať  buď eš,  ale čistý rozpravatel ňechcel jsem biť. Tak mnohé mnohích liduv čini, skutki a običaje prednášám, bi hneď spolu s ních pravé a užitečné, bárs jakkoliv malé vinaučení neb ode mňa rovno a zretedelňe viložené, neb od teho, kterí čítať buďe, lechko i  v skritosťi svéj pochopené bilo. Mezitím, abich  ja múj chválitel, ňebil, ňé mnoho buďem kázať  a čokoliv to jest, čo knišku moju ustanovuje, všecko všech súdu podstíram, jedno jeďiňe, čo spravedlnosťi, jest  prosíc, bi toťižto v súďení svém neb mom i ňebili, kterí všecko haňá a potupujú neb pavuci, oniž aj z najmedovejších kvetuv ňé med, než jed toliko zbírajú. Ňech tak osívajú rádki ňekteré, bi na ti, které neb predešli, neb nasledujú, nezapomňeli; nech na tú povesá váhu celé mé zložeňí, na kterú aj stránku jéj.Kdiž počátek prehlídajú, ňech prostrédek a koňec čekajú a kďiž koňec doštáhli, z prostrédkem a počátkem ňech ho znášajú.   Jestli ništméň chihu mú ňekďe zjevňe zbadajú, jestli ňekďe proťi mňení a rozumu jejich hreším, vtedi má ňech ma u ňích ponajprv misel rokum mím ňennohím (neb vedle tích muž ješťe ňejsem) prirovnaná čistí a vimlúva. Podruhé pak ňé zlý cíl múj, dobré, aspon vedle vťipu mého, predsevzeťí, které v čem záleží aňi potreba, aňi osoch ňeňi zďe znamenať, všecko prečítané všecko mé konání preukáže. A málo toto ňech jest dostatečňe predpoveďené o bitnosti ňé stránki téjto jeďiňe, ale i celej útléj mojéj práce.

Čo sa slovenskího jazika, nimž píšem, doťíče, uznám, že sa mi chibi ňejaké nadhoďiť múžu, ale spolu dufám a smele jistý jsem, že mi je jeden-každý múdrý odpusťí. A čob' vtedi bilo, kdi bi sa se mnú chcel dohadovat? Z kterích kňih bi mi ukázal, ňepovídám čistotu a slíčnost, ale jen i obecné slovenčini víslový? Jak bi zvíťazil nade mnú? – Krem jak bi mi ňekolik (ačkoliv aj tích ňévelké kopí jsú) česko-moravskích písém ťisnúl a z ťimi ma chcel poňížiť. Zlosť túto toťižto hňilobe predkuv našich paďekuvať musíme všecci, kterí žádnú chibu v prostredkoch ňetrpíc, znameňí toto, kterím človek od nemích stvoruv rozeznávan bívá, ňé toliko ňecvičili a ňerozmnožili na príklad všech jinšich národuv, ale aňi v prvňéj svéj zrozenosťi ňechránili, ňezachovali.

Juž v úťisku a zbívaňí  kníh co bi jsi radďil ti sám, kdokoliv ňevidíš; asnaď jen mluvících poslúchať a odtúď sa učit? Ale i tu, jakžto zmíšaňí víc nežli bábelském, který bi jsi skusil užitek?

Však kolik osád, tolik rozďílnéj nacházáš vímluvi, tolik jestli ňé slóv a jmén, jmén zajiste a slóv neznášajícího sa končeňí. Pre tento pak rozďíl, pre túto takú rozlicnosť, kterú částku bijs' zaujmúl, na kterú ratolesť jedního a tehož koreňa stúpal, kterú dcéru, kďiž Matka na spúsob starodávnéj židovskej zemrela, nasledoval, ťešká jest súďiti.

Usiloval jsem sa ništmeňéj, kolik možnost bila, vše to,čo najlepšé jest vibíraťi, ten toťižto chodník v  zrozenéj Slovákuv reči držíc, který rozumu obecním, aspon základum najbližnejší jest a odtúď všecki všade ňepotrebnosťi a daremnosťi jak v jménách a v slovách, tak aj v slovíčkách (v literách) jsem odrezával a odvracal. Po druhé, k lechčejšému a od moravsko-českého rozďílnému čítaňí pokládel jsem dvojnásobné znameňí. Jedno nad litterárni, které sami v sebe zňejú (v o c a l  i s) a to jest, bi sa táž littera ze sebú spojeními podlžila, druhé pak nad timi, které z druhími toliko zložené hlas svúj majú (co n s o n a n s), čo znať dáva, bi meko bili virečené na príklad uherskích tích, které padle seba majú y.

Ňech dá nebe, bi mdlá moja moc vťipnejších a učelejších oči otevrela ku zadržání prinajmeňéj jazika maťerínskího, který že posaváď mezi všemi jinšími posledný jest, to né pre svú, než pre našu trpí vinnu.

1

René so svojím sprlevodcom van Stiphoutom odchádza do Tripolisu. Tu spoznáva Fatimu a zdôveruje sa jej so svojím tajomstvom. Fatimu unesie zbojník Aborys.

Daremná bila práca, daremné všecko Don VarIeta usilováňí, z kterim Renéa, sina svého, od odchodu do krajini cuzéj chcel zestrašiťi a odvédcti; bez osohu o ňepotrebe umiňeňí techto mlúvil, bez zisku mu predkladal mnohonásobné jisté i na vod'e i na zemi nebezpečenstvý. Jest totižto možné, aneb aspon biťi sa viďi takovím všecko, kterí jednúc bár bez, bár z príčini uverili, že možné jest, ňech jen vstupí do srdca láskavé ňečo, ňech ho ňekolik silňéj ohnem svím rozpálí a rozežňe, v okamžeňí k obsáhnuťí teho všeliký od ňekterích spúsob nacházan bívá: žádná u ňích v vťipe, žádná v moci, žádná v ríchlosti ňeňi pochiba i v najopravďivejšem nebezpecenstvý viďá oňi mňením svojím ňelhajícú biťi bezpečnosť.

A mláďenec tento, ňevím, do kterích počtu prináležil, či múdre, či ňé konca svého obdržeňí dúfal, ve vúli ništméň svojej tak bil stálý, že čokoliv radňéj zňésťi, nežli od teho, co v sebe dávno uložil, odstupiťi mislil. Aňi prosbámi, aňi hrozením, aňi buďto i najukrutňejšim očúm svím viobrazením ňešťesťím ňeňi jest pohnútý, tím meňej od predsevzeťí svého odveďený. – „Aspon (mlúvil taťík koňečňe), jestli tak zatvrdle krajuv skuselosťi žádáš, jdi do tích, kďe bez horšéj príhodi chodiť múžeš. Zaňechaj pohanuv tich ňevedomosť a odeber sa do zemí, v kterích včil obzvláštňe mnoho prospešného i uslišíš i uvidíš". – Ale i na toto ňé jinšé odpovedel, jak: „To na ten, kďiž sa navráťím, čas zadržme". – Bi techdi mutňejšé volačo ňenasledovalo, dal Don VarIet lod pristrojiťi a ju všelikím tovarem pre slobodňejšé po zemi téj putuváňí naplniťi Poneváďč pak sám v svéj osobe vudce cesti jeho vícej bíťi ňemóhel, víslal za tovariša muža udatního a v stranách tich ňé ňeskuselího jménem Van Stiphouta, který aj tak posaváď ze všú chválú učil a ríďil mládež Renéovu.

A z tímto po krátkém čase do prichistaního hajova i vkročie, mezi kvíleňím, mezi objímaňím, mezi napominaňím taťíka posledním, bi aspon sám seba dobrovolňe nestraťil, dal a prijal oblíbaňí (asnaď posledné) a odbil od brehu šťesťlive.

Šťesť1ive, neb setví plachti rozšírili, kďiž silný víter do ních nanáhle opríc, do prostred mora jich odňésel. Zmizla v okamžeňí vlastná krajina a na místo téj uhlídali juž Parentium, brech Torreta, sigoť Sala z mestečkem Zara. Podobním šťesťim i vedle Balóni prejdúc, z mora Adriatického vstúpili do Pulzemského a zanechajíc na boku sigoťe Rhodus a Cyprus, dosť pod krátkím časem priťékli k mestu poddanstvý sultánového, Tripoli di Soria rečenému, Tuto, spusťíc kotvi do mora, pribili, poneváďč i odpočinek i visvedčeňí bezpečného po zemi musulmannuv choďeni bilo jim potrebné.

Ku caddimu jak prišli (skrz 1ehoto hledali žádost svú obsáhnúť) a mimo prosbi i dari obetovali, náchilního jeho k pítaňí svému nalézli. Dopusťil ňéjen v Trirpolisi, dokúď sa jím líbiťi buďe, zustávaťi a krám svúj slobodňe predávaťi, ale aj listi na dalšú cestu a z jenizaruv jedního, který bi jich od ňeporádkuv lidstva obecného hájil i tu i v poveďenéj jejich cesťe, daťi prislíbil.

Z takú príležitosťú, potem nežli bi bili veci jejích obivatelum známé učiňené, do mnohých velkích domuv povolaní vstupovali, ano, i do dvuru samího bašši ňé zadlha bili žádaní od dcéri tehož bašši, kďe prijdúc, jakú česť, jakú podsťivosť, jak líbežné z ňekrajanmi zacházaňí skusili, setvi jest, kdoti pohanuv tich znajíc, za pravé dal a uveril. Bila toťižto muhammedánská táto panna rpeknú z nebe čnosťú obdarovaná, kterú u nasledovníkuv Muhammeda jak ňekdi Diogenes ze zažatím svítníkem o poledni človeka darmo hledáš. Hneď od malička ludmi cuzimi a obzvláštňe europäiskmi dblibovala sa natolko, že setvi který bil v Tripolisi, který bi spolu bil ňebil i v dome taťíka svého; nalézla ona príčinu, pre kteru jedního-každího k sebe dala privéďcti. Velké srdcu jéj potešeňí bilo z úst tichžto mnohé a rozkošné naše običaje slíšaťi, ďivíla a pohoršovala sa nad svojími, že oni v hlúposťi a v divokosťi, buďto ňé tak, jak ňekdi hlbokéj, ješte hňijú. Ale čo do najvetšího všech čudu prinášalo, bilo dobroďeňí jéj ku cizoverníkum. Z tíchto jak kupcuv, tak putujících, tak i jinších pocestnich raddú, listmi a v čem jen úzkosť trpili, napomáhaťi ňikdi nezaňedbala z tú ništmeňéj (čo bez pochibi potrebné bilo) múdrosťú, že ňéjen v žádném zlém podezreňí u obivateluv tripolitánskích ňebila, ano, radňej každý za najjisťejšé držal, že milosrdenstvý takové ťisickrát od tích, kterí ho skusujú, bíva zaplaťené.

A dejžto taťík (kterimu čini dcéri svéj skrité bíťi ňemóhli, neb u ňeho často za takích orodovať musila) lásku takú jakžto zákonu Muhammeda proťivnú jej časem vičitoval, nalézla sa v okamžeňí a mocnú dávala odpoveď. – "Čo (pravila) jestli ptákuv chiťeních vikupujeme a jích znovu do povetrý po sloboďe púšťáme, jestli psuv po ulicách behajících a ribi ve voďe plávajícé kmníme, veríc, že skrz to milosť u Boha a Proroka našího obsáhňeme, čo buďeli hrích a poškvrna duše lidum buďto jakím a kterímkolvek dobre činiťi? Či clovek odhoďenéjší jest, aneb má biti od hovád ňemúdrích? Jsú ale všecci tito všech muhammedánuv hlavní nepríteli? To jsíce plním hrdlem kričíme, ale ci bez vinni, nech súďi múdrý ňekdo. Ja mezitím tak ukrutnému našému mňeňí dost sa načudovať ňemúžem, kolikrát rozpamataná bívam na list pokoja, který učinil od Boha zeslaný Muhammed z timtož národem. List ten až posavád učenejší

Arabšťí, v jaziku vlastném spísaný, zachvávajú a verá, že tenž náš najsveťejší Prorok siIňe slíbil a uložil ňé jen osobi, ale i víru jejích chrániťi; a verá i to podle zretedlnosťi písma poveďeného, že velkéj nešlechetnosťi učastní zustávajú všeccí ti musulmanni, kterí jim v čemkolik bez príčini ubližujú. A čo Arabšťí verá, verili bi sme i mi bár, neb to aj zdravý rozum raďďi a rozkazuje."

Tímto a podobnim vťipnim odpovidaňím krotila často baššu. Pomimo teho ništmeňéj i jinšé čosi núťilo ju k takému s ňimi príťelstvu, čo aj bašša taťik, kďiž od ňej slišal, za opravdivé, osožné a potrebné uznával. Musilo toťižto velké čosi mezi nimi obidvoma mezi tímito bíťi. Jaký magnes to bil, kterí jich tak spojil? Asnaď faleš, kminstvý, hlúposť Muhammeda skúsili? Asnaď protivnosť, ňeznesitedlnosť učeňí jeho z rozumem pravim uhlídali? Čokoliv, René zajisťe z Van Stiphoutem ňepochopil tak hlbokú tak visokej panni poníženosť, tak pohanského a v samém čistém, od skazeného zrozeňí daném umeňí zetrvávajicého pokoleňi osobi, takú mravnosť, takú vicvičenosť. Neb setvi do svetlice vkročili, ona od obloka, v kterém stojíc, na jidúcích pohlídala, odstupice, vitajících vítala ňé jaký u národu teho, ale jaký u najviučenejších običaj jest. Nakrátce potem o kráme jejich sa dovedajíc, vstúpila do d1kšého zmlúvaňí a o krajiňe, o rodičuv, o cesťe jejích jazikem mnohonásobním sa tázala, v každém slove samú ucťívosť a príveťivosť ukazujíc. Kďiž pak na ten čas dosť juž od ňích k poťešeňí svému bila slišala, k hajovu jich prepusťíc, ten prosící rozkaz dala, bi budúcí ďen znamenané kameňe vihleda1i a s ňimi znovu sa u seba ustavili.

Mezitím ona v mnohonásobné a srdce jéj raníce mišlenki bila zahrúžená a z velku ťesknosťú očekávala zitrejší jejích príchod, bi ze smutného svého pochibováňí do žádanéj jistoti bila priňesená. Neb kďiž na osobi jejích, samotná zustávajíc, rozpamataťi sa začala, kďiž odpoveďe a všecku reč mlúvenú vážila, ňé jináč než jak mečem prebodnútú seba cíťila, obzvláštňe preto, že prám v ten čas, který baššovi nejškodlivejší bil, Don VarIet z Jerusalema do Tripolisi vedle svedectvý Renéového prestupoval. – "Či (mislila a mlúvila sama sebe), či ňebil toto ten kramár, který mňa z taťíkem o najdrakší náš poklad priňésel? V ti dňi nám zahinul, v ti dňi, o, žalostlivá památka, jsme ňeho zbaveni! A dejžto od zďejších bil zpredku nešlechetňe zajan, jak potem pochitaní v nejukrutňejšém mučeňí svedcili, žáden z lúpeže ňespravedlivéj osoch nevzali, vileťila z neporádnich rúk jejích, lechťšéj ju straťili, nežli obsáhli. A jestli tak, či ňemóhla biťi nalezená od teho, o kterém mislím? A či nalezenú ňemóhel bez všeho ublížeňi po mori zavézťi? Móhel zajisťe, aspon ja ňemožnosť toho ňeuhlídám."

Takto dcéra baššova, ňevím na jaikú starodávnú škodu rozpomenúta, dúfala, že skrz Renéa navrácená a zplna vinahrazená buďe. Ale v temž okamžeňí jiinšé a proťivné vstupovalo do mislu, které všecku tak radostlivú nádej ujímalo. – „Jestli," praví, „Don VarIet, kupec, činu techto mňe nadevšecko žalostňejšého mister a spravec jest, jak smí, jak sa opovažuje dvuch tíchto do zeme našéj vislaťi a čo ňepochopitedlňejšé jest, ješťe i do dvúru taťíka mého vkrociťi, tu skrúšením srdcem seba vijeviťi ňezakázal. Jeli možná taká hlúposť, taká nad sebú a svojími ňedbánlivosť?"

Meziitímto dvojnásobním a ze sebú bojujícím mňenírn ňé len ostatek, v který tam bil René a Van Stiphout, dňa, ale i nasledujícú noc strávila dcéra baššova a ťeško, jak jsem mlúvil, priblížeňí ustanovenéj k príchodu jejích hoďini čekala, chistajíc ništmeňéj zatúď budúcé své s nimi mlúveňí a spúsob všecek, kterím bi i od ňechťejících pravdu reči obdržala, hledajíc. A kďiž prám nástroj k víťazstvý hudúcímu zdál jéj biťi hotový, z muriňuv služebníkuv jeden ohlásil stáťi pri dverách včerajších kramáruv.

To jak slišala, tak bez všeho meškáňí do svetlice jich vpusťíc, po pozdraveňí společném prinesený krám kázala jsíce viložiťi, ale pilňéj na pánuv jeho, nežli naň patrila. Pichlo Renéa šetreňí tak bedlirvé, aňi, buďto chcel, leknúťí vňitrné skriťi ňemóhe1, tvár juž zaprlená, juž bledícá žalovala na svedomý jeho. Čo ona za zretedlné pravého svého mňeňí znameňí pokládajíc, perlu jednu ze stola zdvihla a jak bi ju ze svima chcela zrovnávať, do druhéj svetlice vstúpila, volajíc za sebu i Renéa. Tam pak sama ze samím jsúce, z náhlosťi takto začala: "Pre čo najdrakšé a najmilšé uznávaš, bár zďe, bár na druhém sveťe, pre mesto Kods Scherif, pre ráj duše tvéj prosím a žádám, bijs' bez všech slóv pochibních spravedlive spravedlivosť vijevil, zdáliž ti nejsi ...?"

Blednúl-li Renait predtítm na hleďeňí dcéri baššovéj, včil na tázaňí jej omdliva1. Teprv nebezpečenstvý, které doma od Don Varleta doživa viobrazené ňeviďel, oči jeho vykálalo,teprv cíťil, že bremenu setví znesitedlnímu plecá podložil, včil a ňé prv pre strach bil bi začal, ale kterák? Jestli svedčil na otázku, neb blúdnéj Muhammeda víre podpísaťi neb smrt v mladém veku podstúpiťi mal bit prinúzen, bil bi pak zaprel? I vtedi poveďená los na ňeho padnúťi bila hotová z tím toliko rozďílem, že túto toťižto mučeňím prv pravdu od neho mali viprosiťi. Bil techdi postaven uprostred dvúch rohuv, z kterich i jeden i druhý smrtedlňe pichal, jak sa pohnúl.

Ale aňi ňemím bíťi čo prospechuvalo, ano, radňéj vícéj a vícéj potvrzoval mlčením pannu. A zaisťe, neb jak ona dále k ňemu mlúvila: „Jestli bi," praví, „faleš bil, čo sa tážem, odpovídal bijs' bez pochibi smele, že ňé, poneváďč od zrozeňí tak jsme sporádaní, že lež a kmínstvý nám škodlivé za pravdu ňikdi, ačkoliv pradu za lež a kminstvý dáváme ňekdi. Nečula jsem ja, aňi ňeverim, že bi volakto opítaný, či v téjto neb v tamtéj zlosťi čiňitel neb účastný jest, bil odpovídal, že jest, buďto bi nebil.

Mlčeňí pak, odkúďkoliv ono ňech pocházá, takích ňevihorvárá, neb pre to samé, že jeden-každý od krivdi a nezaslúženího ublížeňí chráňí a musí sa. Misto má nad ňimi onono obcú obdarované povidáňí: Kdo mlčí, spolu sa viďí s mluvícími misleťi. Ti ništmeňéj lekáš sa a sám strach i proťi vúli jazik tvúj zavázal. Na hrob Muhammeda, na Mecchu a Medínu mestá a jak čo sveťejšé jest pod nebem, s l i bu j e m, že ňélen v ničem tebe a z tebú prítomním ňeublížim, ale aňi žádnímu ze živích uznáňí tvé ňevijevím. Mlúv a ulož koňec tvíma ňekolik slovámi tak dlhímu mému zármutku, obrác pokoru unovaňí v žadostlivú veselosť!"

Z tú horlivosťú a srdca pohnúťím toto dokoncila, že nenadále všecka jéj tvár slzámi bila zalítá. Ale aj Renaitovi dosaváď kamennímu navráťilo sa cíteňí a bárs jistú, bárs podvodnú panni žalosťú obmekčený, padel k ruce jéj a í libajíc i močíc ju očuv vitlacenú vodu: „Velká," praví, „velkího bašši dcéra, máš vínníka pred tebú a život jeho doma ješťe na všecko oželený v moci tvéj. Jak kdo pokuti hoden jest, ver, že ja ten jsem a ňé Don Varlet. Neb dejžto on, čo tebe najmilšé bilo, odňésel, však ale, že k rukám tvím naspát ňeprišlo, ačkoliv ťisíckrát móhlo, ja sám jsem ustavičňe odporoval. Bich pak ťa v tázaňí tvém rovno a nakrátce ujisťil, takli že pred časem rokuv ňekolik mocný pán poddanstvý techto, ze Solymi sem sa navracajíc, napadel na lotruv arabšťskích pri vrchu Thábor? Takli, že po ňedlhém bráňeňí on jsíce utékel, ale to, čo hledáš, z dvoma služebníkmi, ňemohúc jeho nasledovaťi, zustalo za záloch u zbojňíkuv. Jakím šťestím potem od nichh vislobozené, kďe od Don.Varleta nalezené bilo aňi čas aňi potreba ňeňi včil viprávaťi. Pítam sa toliko, či znameňí ňejaké na ňem ňebilo, které viďené všeckímu dalšému pochibováňú místo bi ujmúlo?" – Kďiž ona trasícím jazikem odpovídala, že ano, otevrel na prsáeh rúcho a obraz hvézdi jednéj, krvú zabehléj ukazujíc: „Či," praví, „ňeňi toto?"

Pohlédla spolu na ukázané a které ona až posaváď bedlive' v pameťi chovala, znameňí a spolu zrak očum ze všemi ostatňími smisloma ju opusťil. Nestačilo, úzkébilo srdce v okamžeňí a od slušnosť víc virostléj radosťi, odtúď pocházejícé ďeseňí svú rozumu pochopitedlnosť ujmúlo, díchaňí bilo prevreté, krv ostidnúc a stáťi začajíc, údom prislúchajícú hibkosť zatajila a juž hlava klesla, nohi juž jak osika trasícé a jedna o druhú seba tlčicé škodlivé ťela na zem padnúťí slibovali, kďiž Renait priskočíc a obidva rúk jéj palce zťískajíc, uťekajícú dušu pristavil, za mdleňí panni odvráťil. Stála ništmeňéj i potem jak stlp a neskoréj toliko ze všú silú vzdíchnúc, ruki zakleňené pred sebú z pusťila a: „Navracáš sa mi techdi (mlúvila mezi sladkími slzámi), navracáš sa! O, šťesťí! Ňebilo techdi daremné časté mé o tebe vizvedávaňí! Techdi! Ach ...!“.

Túto a podobnú k žalosťi Renaita pozbuzujícú reč bil bi juž rozvázaný jéj jazik konal, ale opravďivejšéj žalosťi obávajíc sa tenž Renait, jestli bi sluhum blízo bedlícím do ušuv ňečo vešlo, rozpomenúl ju na slib predešlý a abi vči1 aspon kvileňí svú malo skrovnosť, prosil: „Panna," praví, „sám čas, který tu dlhší jsem, juž mňa zraďuje. Jak pri tem vrejícú v srdci tvém radosť hlásiťi ňeprestáváš, juž í zahiňujem. Čo prez tolko rokuv hledajíce želíš, ejhle, čas ňiňejší ňenadále ťi priňésel, nalézlajs' ho vťipním tvím tázaním, ačkoliv i bez toho malajs' ho maťi, neb pre to mnohonásobnému nešťesťú hlavu mú jsem podhoďil, bijs' ho mala, jestli ništmeňéj jednéj méj prosbe, zaslúženéj jednéj žádosťi podpíšeš. Téj jak sa odrikáš, znaj, že ho traťíš znovu, a to na veki. Zemrem radňéj, nežli bijs' sa mala ňé podle méj vule v ňem ťešiťi."

Uznala za pravnú prvú Renaita slóv stránku, prestala kviliťi, ale pítaňí jeho bez meškáňí chtejíc veďeti, višla k Van Stiphoutovi, abi ku krámu jidúc, jinšé čosi zas doňésel, kázala. Poslala

s ňím i ze služebňíkuv jedního, bi tak u domácích svích všecko dlkšího svích rorzprávék podezreňí oddálila.

Čo sa mezitím do príchodu tíchto sami dvá zmlúvali, jakú mzdu píta! Renait za dodáňí pokladu straťeního, jím a ňé jinšému bilo známé. To pravda jest, že panna na žádné ňebezpečenstvý ňepozorujíc, ve všem dúverňe Renaitovi podvolila, jeden jediňe spúsob k viplňeňí slibu svého hledaťi jéj bilo potreba a nalezený z Van Stiphoutem oznámiťi. Tak obidve stránki túžený svuj cíl mali dosáhnúťi.

Ale, o, i slibi liduv zrušené i náďeje často sklamané! Renait po odchoďe dcéri baššovéj ňémeňéj bil poťešen, než jakbi juž čo najbohatšé jest, v rukách držal, jak bi juž doma Don Varletovi zisk svúj ukazoval. Jináč Van Stiphout misliI, v jinšém on bil o veci tak ťeškéj mňeňí a zlý usilováňí svého víchod každú chvilu očekával, neb dejžto bašša v ti dňi daléj od Tripolisa v povinnosťi svéj jest se držal, ale panňe kdo múdrý bez bázňe mohel veriťi? A bárs i podle slóv svích chcela pokračovať, od vúle a chceňí vláda jéj ňebila veťšá, krem jak neb premócťi sílu neb oci ňé len vlastních opatrňíkuv, ale i celího mesta obivateluv oslepiťi umela.

Kďiž toto Van Stiphout bedlive rozvažuje, kďiž sa o svúj a svému ostríhaňú poručeního Renaita život stará, slúnce dennú svú cestu odbavíc, do mora sa zpusťilo a juž sumrak modrú noc juž bila prikríla černú zem barvú, juž v svém spočívaťi začalo všecko pokoji kďiž, ejhle, strašlivý porád krik ztrhnúl sa v celém mesťe. Jeden najprv neb dva, jak običaj jest, po ulicách a rinkoch behajíc, vili víc, jak naríkali nad nešťestím jakímsi, načo zbúrení mešťané púlnahí z posťele viskočili, jinší nože, jinší meče, pištole, kvóli a jakúkoliv ve tme pochiťenú zbroj k obraňe svéj v holích rukách ňesíc, hotoví bez pochibi na smrť raňiťi hňedki ukázaních ňepríteluv. Ale ješťe ňeznal zbehlí zástup, čo aneb kďe má prenasledovaťi, strašil toliko a strašen bil sám od seba, dokúď jistý posel príjdúc, ňevihlásil príčinu rozbroja a svím ven z mesta ponáhláňim místo zločincuv ňezjevil. Teprv prez bráni v celích húffoch sa visilíc, brehi morské zaplnili, Fattima, Fattima plním hrdlem kričíc a kupcuv na pomstvu žádajíc.

Renait zbuďený ze sna hlubokího, pokúď smisel hlasu ňerozeznal, domňíval sa, že nastávající mesíc vedle običaje národu svého tak slavňe vítajú. Ale kďiž od približujících sa zlorečení a preklnaňí, pritem jmena dcéri baššovej spomínaní (neb Fattima ona sa nazívala) uslišal, uveril, že prchlivosť Tripolitáncuv neb skrz neb pre túž Fattimu jest pohnútá a že včil juž opravďive beh svúj jest pretrhen, konec plačlivý slepímu svému dúfáňú uložen a preto padél k nohám Van Stiphoutovím, jakžto posledňe s ním mlúvící a: „Najmilejší mňe," praví, „mezi všemi smrtelními, juž viďim, viplňí sa, čos' doma k zdržaňí mému predpovedal. O, ňešťastné mé od kraja našího odbiťí, ňeštastné sem priplaveňí! Ačkolik čož jest, že sa ja na príhodú túto ponosujem?! Bil bich, jistý jsem, zemrel i v príbitku taťíka mého pre žalosť. O, taťík múj, Don VarIet! A ti Van Stiphout i nad Don Varleta mého! Ti mňe vic jak Pylades, který Orestesuv do Tauriki tovariš bil! Ti mňe više Pirithousa, který Theseusa svého i do ťemného Plutona královstvý nasledovaťi a tam od tríhlavího psa roztrhaním pre lásku jeho biťi nelitoval! Kterák sa odslúžím, kterák tebe za tvé nevislovitedlné mňa milování dosťi učiním! – O, nebe, jenž i čtnosťi i hríchu mzdu dáváš spravedlivú, súď svedomí obidvúch a čím vetšú ode mňa mal v práci a žádosti slušnéj, tím veťšú ňech má Van Stiphout i v odplaťe zaslúženéj stránku!"

Ješte narííkal Renait, ješťe, objímajíc nohi Van Stiphouta, želil nad ňevinnosťu jeho, kďiž vetšá najedovanéj obce hromada z penícími sa pre hňev hubámi pri hajove jejich povstala. Neb oňi, pravím, potem nežli sa z mesta visipali, pádem k prístavu morskímu pospíchali, ujišťení, že nikde jinďe hlava skutku slepe smeliho ňezustává. Aňi ňemeškajíc, uďerili do lodí, kterích tam ňekolik bidlilo a na všecki národuv zákazí zabudnúc, vinních z ňevinními, zlích z dobrími zvázali a do mesta mezi láňím, mezi sácaňím a trhaňím védli.

Zúrivosť túto nad všech jinších cíťil Renait z Van Stiphoutem jak na ťele, tak na vecách. Žáden kút ňebil v hajove, kterí bi ňebili prehlédli, žádna truhla, kterú bi víckrát ňebili otevreli, z všeckím mrskajíc, všecko kazíc. Potem pak k pánum sa obráťíc, z jednomislnú ukrutnosťú bili bi bez súdu, čo ostatné jest, na ňích vikázali v tú ješťe chvílu, kďibi jich vojáci ňebili chráňili, na dlkšé živích, podle rozkazu, mučení zadržajíc; a tak v tú noc život jsíce jejích jest zanechan a z druhími jeďine do žaláru bili vhoďení. Meštané mezitím až do rána v zdvíhlém nepokoji zustávali, jinší pri prázních hajovoch bedlíc, jinší po všeckích od Tripolisa cestách ze svetlem zloďejuv hledajíc. Ráno, kedi všecek ňeslíchanéj príhodi spúsob zretedlňéj zveďený biťi móhel, sám caddi z prvňú vrchnosťú višél k moru a znovu loďe vezňuv z najvetšú, která len možná bila, pilnosťú prezíral. Darmo ništmeňéj. Odtúď do zahradí baššovéj prejdúc, videl misto násili učinenéj, viďel aj pažiť zamordovaních Fattimi služebníkuv krvú pokropenú. Do svetIíc potem tejž Fattimi vejdúc, viďel, že všecko v svém jest porádku, že ništ ňeňi pohnúté, ništ vezmúté. Naposledi od zvolanéj čelaďe hoďinu a spúsob ňešťesťá sa prezvedíc, nakolko zveďený biťi móhel, vezňuv dal povolaťi a mezi falešním najprv života darováňím, jestlí bi dosvedčili, mezi hrozeňím a strašeňím mukami ukrutními, jak bi tajili, činu včerajšiho mistruv vihledával, ale nenalézel, kdo bi sa bil učastním, meňéj vimislitelem a spravcem skutku teho uznával.

Na Renaita jak prišla otázka, ništ jinšé neodpovídal, skrz tlumačuv jeďiné: „Jestli ja jsem, kterího maťi chceťe, či rozum múj všecek ňeňi potraťen, že čekal jsem, až mňa chitíťe, súďťe". Trochu jináč, ale prám to mlúvil aj Van Stiphout. Ani od jenizara, kterího jak slíbil, tak i dal bil caddi, jinšé i mezi palicovaňím po bruchu a podešvách ňebilo čuťi než: „Od poledňa", praví, „včerajšího ňélen ništ ňevnésli méj ochraňe poručení do korábi svojéj, ale aňi ňevikročili s ňéj až do príchodu vašího nočního".

Pravdu mali bez pochibi všecci trá, která aj najhlúpejší pochopiťi móhli, ale ňejsú preto po svéj sloboďe pustení, zas sa v ťemnici železem pevno obití nacházali, a ňé spolu; do rozďílnéj bil jeden-každý vsazený ďíri, dokúď jisté ňéčo mali o ňích dokončíti. Strach mezitím ukrutný Tripolitáncuv obklíčil, neb znali, že baššovi, kďiž na žalostný chír príjďe, hlavú budú mnozi plaťiťi. A čím kdo pečlivejším z povinnosči mal biči, tim víc stidnúl, tím hrubéj zúfal, najvic, kďiž ti, kterí i po voďe i po suchu za násilňíkmi bili vislaní, prázní pricházali. Zajisťe ňé jeden juž ze služebníkuv Fattimi bil uťékel, v ríchlostť nohách svuj život hledajíc. Nadevšeckích ale trnúl caddi, který čím na vikšú bil policu od bašši posaďený, tím hlbéj mal vcil biťi zvalený, neb jemu obzvlášťňe, ano, samému Fattimi a dvúru celiho opatrováňí poručil. Trha1 bradu svú pre bázeň a hrúzu pre hňev a vzťeklosť a po ulicách rozum traťícím podobný behal, žádnú raddu neb ňedopúštajíc, neb ňenacházajíc.

Pod večer ništmeňéj dna ješťe teho ukázala sa ňejaká nádej zloďejuv známu cestú prenasledovaťi a tá bila asnaď príčina, že caddi potem vipustťl včera pochitaních, ani Renaita z Van Stiphoutem, ačkoliv pre svedectvý ňekterích z domu baššového podezreních, ňezdržíc. Neb zpod mesta jeden pribehnúc, viprával, že u ňeho jedenácť chlapuv od šesť juž dní pod spúsobem odpociváňí zustávalo, ponevádč, jak oni mlúvili, až z konca Persiae jsú a až večer do Mecchi putujú; a že ti včera bez všeho sebe poďekováňí, ano, bez všeho oznámeňí ríchle odešli, zabudnúc aneb dobrovolňe, bi uťekáňí své v náhlosťi zveďené ňebilo, škriňu jednu plnú ňechajíc. Prišél bi techdi caddi a známosť ňejakú poveďeňích chlapuv v téjž škriňi opáčil. Bežal on na reč túto do domu oznámeního, radosť nohi jeho staré posilňujíc, ale jaký prospech uhlídal?! Truhlu rozlámajíc, nalézel ju zrutňejšími karmeňmi naplňenú. Tím darem sa toťižto vďečili prespolní za bidlo hospodárovi. Našél ništmeňéj pri posťelí, kďe oňi lihávalí, puzdro, v ňem všelijaké papíri zavinuté, na kterích jedném nasledujíce rádki bili písané:

Jasná jasního Ibraima dcéra, panna mňe najmilosťivejšá, najáskavejšá.

Slišal jsem bil len toliko o čnosť tvé, o, najlíbežňejšá mezi všemi a tim js' mňe hňeďki ohňem zapálila, že prez všecku širokosť a dlhoikosť moruv víc jak železo od magneza ťáhnutý jsem bil do mesta techto. Jak hlboko pak a ňezhasitedlňe horím od chvíle téj najblahoslaveňejšéj, v kteru i pohlédnúťi na obličaj tvúj mi dané bilo; to, biťbich sto jazikuv mal, visloviťi, biťbich sto vťipmi vládal, vipísaťi ňemúžem. Žáden ňeví, čo jest milovaťi, jeďiňe ten, kteriho srdce madovú strílkú sin Venusin poraňil. – O, zajisťe a sami na sveťe temto ňeštastní, kterí od osobi, pre nuž Cupida ranu nosá, lék jsúcí ňeobsahujú! Musá takoví zhoríťi. neb pálčivosť jejích ňé jinší, než kdo jéj príčina jest, múže spokojiťi a zhasiťi. Ach! – Ale čo?! I rozum i sila ma opúšťá, ňeňi jsem – téj možťi ňeňi jsem, bich najpoňížeňejšú mú prosbu podle tvéj tebe hodnosťi predložil! O! - ačkoliv, najrozkošňejšá, pochopuješ žádosť moju! – Dopusť, aspoň opusť k nohám tvojím omdlívajicímu padnúťi a jedno jeďiňe, potešitedlné slovo z úst tvích najdrakšich slišati. Len pre to samé – zemre v službe tvéj, která hodňe dcéri Mohammeda a manželki Aala jmeno nosíš ňehodný Aborys.

Z písma techto, ačkoliv prvňé toliko skládáňí a chistáňi listu biťi sa viďelo, ujišťený jest caddi se všemi, kterí ho čítali, o ňeporádnéj Aborysa, podpísaního lásce a čo z teho nasledovalo. Verili, že on jest ononen Pluto, který Proserpinu násilňe svojú učiňil. Aňi ňemeškali i baššovi oznámiťi i k behu za zbojňíkem potrebu čím náhléj strojiťi. A baššovi jsice poslal caddi poveďené Aborysa písmo a spolu s listem svím dával jemu na veďeňí dňa predešliho ňešťestí. Vimlúval préstupek svúj v ňebedlivosťi a bi tím lechťšéj hňev jeho ukroťil, dokladal, že Fattima dobrovolňe to učiňila. Neb, praví, podle svedectvý celiho dvuru v ten ďen naproťi skuseňi bila zamislená, často v tvárí premeňená, ňé pokrm, ňé nápoj prijímala. Večer, na zmrkávaňí juž, dvúch toliko ze služebňíkuv mimo običaje sviho pojmúc, do zahradí išla a čo ju najvíc v podvoleňí prezraďuje, žáden krik, žádné znameňí ňedala, bi sa z domu na pomoc zbehli, kďiž spomňeňí dva sluhové pri bokoch jéj mordovaní bili. Zavrel :potem list svúj, slibujíc, že po kratkém čase obidvúch jemu na hodnú pokutu priveďe, biťbi i všecki morá za nimi oraťi musil. A toto ňesícího behúňa za baššem vislajic i vstúpil do cesti caddi. Dve lechké caraváni vibÍoranšími vojákmi naplňic a hajovníkum rozkázajíc, bi všeckú silú i proťi vúli vetruv k mestu, kterému jméno Tripoli di Barbaria, pospíchali, ,ponevádč Aborysa jedniho a i včil u lotruv najveťšího veďel tam bívaťi, za kterího sina držal falešného techto pútnika.

Pred odchodem pak ješťe svojím bil tenž caddi, jak jsem povídal, vipusťil všech ňevinňe pochitaních a slobodu učiňil znovu tam sa baviťi, dokúd kterím sa líbiťi buďe. Ale čo Renaitovi pozustávalo v Tripolisi?! Úbohý Renait! Fattíma, která sama cíl, jeďinká a sama bila koňec všeho jeho unuváňí, hle, preč jest pojmutá! A že sa kedi navráťí, kdo móhel ňepochibňe dúfať? Či milovňík jéj ňé do takího s ňú místa ponáhlal, které druhímu aňi do mislu ňevstúpilo? A či skrz ňemožnosč i nalezený ňé radňéj všecko, čím vláďe, nežli ju opusťí? A jakbi predce opusťiťi musil, či ňé ju vlastnú svú ruku v tem okamžeňí na druhý svet višle? Milování, kďiž nasícené ňebíva, v hňev, vzťeklosť a ňenávisť sa prevracá milujícího, bi sa i nad sebú i nad milovaním pomstvil, kolikrát spúsob jest, tolikrát núzí. Láska nasledovňíka ňetrpí a jestli sama, čo laskavé jest, ňeobsahuje, čiňí, kolik muže, bi aňi jinší ňeobsáhnúl; nejednúc juž švárnosť švárního skázi bila príčina. A ňech i našél caddi Aborysa zloďeja i Fattimu zdravú z rúk jeho vitrhnúc, domu privédel, smel li ješte v nádeji svéj Renait zetrvávaťi? Juž posavád slepá bila i žádost i smelosť jeho, jak sa pozatím obidvojéj ňeodručí, či chváli, či hani buďe hoden, ňevím. A toto on jsíce všecko pochopil, všecko, bárs aj odporoval, zretedlne ocám jeho svíťilo. A čo odtúď pocházalo, veťším vždicki žálem, veťšú trpkosťú jest súžený. Málo dbal, kďiž do žaláru bil vhoďen a jačkoliv smrt bez všeho strachu očekával i preto, že doma ješťe na obidvoju los život svúj odevzdal, aj preto, že smelím svím zemiraním Fattime mal preukázaťi, jak vícéj šťesťí jéj nežli vek svuj šacoval. Neb v tem bil v zbúrenéj noci, jak poveďené jest, domnívaňí, že ona lsťive všecko slibovala v prítomnosťi svojéj, bi tím lechťšéj držaný biťi móhel; a jak to né, že druzí své vulí skladáňí slišeťi musili a tak obadva hojňejšú jak hodňejšú odplatu vezmú. Kďiž ale pred caddiho postaven a tázan bil, či dcéru baššovu v svéj loďi nezdrža a kďiž dále celý účinek skusil, techdi bolesť srdce jeho sťískala, techdí žádné potešeňí ňedopúšťal. Ponevádč za najjisťejšé držaI, čo mu do misIu bilo vešlo jeďine pred tím, že Fattima k sebe v ten cas ujdúťi míňila.

Z techto spravedlivú jéj k sebe náchilnosť vinášajíc, zasek obnovil uložeňí své, zasek sa zavázal do ostatního díchnuťí bárs po kteréj sveta strane ju hIedaťi. Ale téjto, aňi ňevím jakího nazívaňí hodnéj vuli, odporoval Van Stiphout, jak móhel a musil, juž prosíc, juž strašic jeho, že jestli od žádosťi svéj ňeodstupí, samotního mezi pohanmi opusťí a sám domuv sa navráťí. Bil ništméň prevíšen ňé tak pričinámi, které on dosť silné prednášal (ponevádč žáden ňeňi poviňen druhího z nebezrpečenstvý viťáhnúťi, jak bi sám do tehož aneb hlbšího ješťe mal vpadnúti), jak láskú, kterú rítkím prikladem na proťi ňemu horil. Tá činila, že každé proťivné šťesťí, které bi sa mu prihoďiťi móhIo, za své pokládal a kďiž dosť lechko to, čo i nad smrť ňešťastňejšé jest, budúcé previďel, jak bi plačlivím jeho prosbám ňeustúpil. Spojil naposledi mísel sw ze žádosťú jeho, ale útoku jeho predce i chotár položil. Svú mal raddu a ňé smeIosť, v kteréj on jeďine dúfal nasledovať, podle tamtéj a ňé podle téjto kráčať.

2

RENÉ ODCHÁDZA HĽADAŤ FATIMU. STROSKOTANIE LODE. RENÉ SA DOSTÁVA DO OTROCTVA KÁHIRSKEMU KUPCOVI

Čo pak za lekárstvý bilo to, které Van Stiphout k hojeňí rani Renaitovéj nalézel, čo za spúsob vimislil, kterím ho spokojil, hádať ňemúžem. Odbili dosť ríchle od Tripolisi di Soria a asnaď k Tripolisi di Barbaria za caddim jíťi pospíchali. A juž moschiti z okrúhlimi svími vežámi, juž kaštile, juž zámki, celé juž mesto z očuv jejích pre dlkšé oddáleňí bilo zhinúlo, ništ juž jinšé pred sebú a za sebú jeďiňe vodí širokú a dlhokú jejich rovinu uhlídali. Čas bil, nad který líbežňejšiho ňežádali. Nebe jasné, žádními oblakmi ňepoškvrňené, more uťíšené, postredňé mezi silnimi a mdlími vetri, ňé na všé strani, ale kam loď bila nastrojená, fukajicé až do západu slunca. Vtedi ale premeňen jest obličej všech tíchto, vtedi:

V jednu štiré z díluv sveta štír ztrhnúli sa chvílú nad bezpečnú vetri loďú...

a bárs od Aeolusa krála svého ten rozkaz mali, bár sami proťi vúli jeho silné, kterími zvázaný jsú, reťazi potrhali, železné jeskiňe, v kteréj zdržaný bívajú, dvere vilámali a vileťili, hlásili spolu.

Ukrutnú zvukmi ukrutními a počali vojnu.
Pú1dný na predňú, na zadňú stránku korábi
Púlnočný sa valil. Držal boj drsnaťe z bokmi
Z víchodu tento zňejíc, tamten ze západu slunca.

Aňiž bila jím potreba d1ho o prevíšeňí pracovať, nemusili ostatňú mocú fúkať, v tríski bilo obraťené hnedki, čo k zlámaňú, bilo v niti a pazďeri premeňené, čo sa k drápaňú zrozilo. A tak z krátkím seba bráňeňím:

Uznali víťazuv veslá, štranki uznali plachti,
Uznal, buďto ďaléj aj sťežen násilu; padé1
A pádem zrušil spolu krov, spolu dal loďi na ďňe
Nezhojitedlnú ranu.

Bili bi pak po takovém sužováňí uťíchli, hňev a prutkosť svú zložili, neb čo k najmizerňejšéj bíďe chíbalo? Ňemóhli vícéj z prostred vód k suchu prijíťi, zbavení bivše z všej k plvaňú potrebi. Ale sa ňelibilo toťižto najužšú nádej k životu v hajove zustávajícím nechaťi, včilejšú úzkosťú začátek toliko dali nasledujícéj, ňekonečňe strašlivejšéj:

Po nebi rozprchlé v ťesnú k lodi hromadu ztlkli
Oblaki, mad to celé (ku slavnejšímu triumphu
Potrebné) zbuďili a z všej svéj more zdvihli propasťi.
A vtedi smrť ňeomílna stála pred očima; v ten čas
Mrznúli údi, ledový vrel z čela pot každímu.

A čo jinšé malo nasledovaťi? Bárs hore, bárs dolu js' pohlídal, previšovala zlosť jích trápícá zlosť Aeneášovu, ačkoliv od nahňevanéj Juno bohiňe jemu vižádanú. Mračná, kolik bliskuv dávali (dávali pak bez počtu), tolik take hromuv hajov zapalujících sipali. More juž ve dvoje roztrhnuté, až na dno své jích zpúšťalo, hrob budúcí jím ukazujíc, juž naduté až k hvízdam jích vizdvihovalo, odkúď zas z ríchlosťú do hlbokosti leťeli, zrutními k temu vlnami ustavične jsúce tlčení. A juž zvrchu od strél horili, ze spodku juž od vodi velkími potokmi prez díri seba lejícéj mokli, juž správce a riďitel loďi vivolal, žádnú vnútri ňepozustávaťi pomoc, jisté biťi zahinúťí, jakbi tam meškaťi zetrvávali a abi deski z tejž príčini pre své, ňechžto pochibné, ale jisťejšé predca života zachováňí trhali, dával raddu.

Kďiž toto každý bedlive konaťi začíná, Renait všecki smísli potraťíc, jaJkbi prítomné nebezpečenstvý aňi ňeviďel, stál toliko a slovo: Láska, láska, bez všeho doložeňí z úst vipúštal. Zrozumil Van Stiphout, kďe cíli, veďel, že on pre svuj vic jak pre vlastný život jest v lítosti. A preto, bi smrťi jeho polechťšil: „Neprikládaj si" (pravil k :ňemu) „a ňerozmnožuj tvoje i moje bídi! Ovšem, že láska obidvuch do ňeštestí techto uhodila. Milovaljs´ ti a čojs' miloval, hodné bilo, bijs' všecko toto dobrovolňe na teba prijal; obsáhňeš, ver, za lásku odplatu hojnú. Miloval jsem i ja, a že jsem miloval, milovanímu chcel jlsem biťi tovariš ve všech jeho prihodách. Ňesužuj srdce tvé, daljs' mi mzdu za lásku moju; jak čo víc míňíš daťi, dáš više miri, jestli učeňí mé, slib tvúj, do kterího jsi sa mi pri brehu domácím pod velkú pokutu zavázal, viplňíš, kďiž (o čem ňezúfám) z včilejšího nebezpečenstvý zprosťený sám tvojéj samího ochraňe poručen buďeš."

Dokončíc mlúveňí své, v púlsmrťi ležícího zdvihel a na plecách svch sprostred ohna, jak nekdi Anchisesa sin svúj z Troje horícéj, do člnka viňésel, v tem chťejíc obranu obidvuch hledaťi. Ale jak ho zloži1a pre čosi ješťe sa navráťil, člnek jest odtrhnutý a ze sammím Renaitem daleko od. loďe hoďený tak, že od príjdúcího Van Stiphout aňi viďený ňebil.
Mrskaný mezitím cInek prez nekterý čas od vlnobiťí priblížen jest k brehu, kďe Ní1 (jínác tim, kterí okoIo ňeho bívajú, Abavi) rečený potok jedním svím ďílem do mora Púlzemskího vpádá. Tam Renait k svím smislum bivše navrácený, čudoval sa nad sebe samého viďeňím, mnoho vícéj nad tak šťastním svím z nešťesťí takího vislobozeňím. A na toto prehlídajíc, ťešil sa jsíce, že nezustal obeta ríb, ale kďiž sa rozpomenul, čo potraťil a čo sa s ním budúce ďelat buďe, stidnúl zasék, zas pukalo srdce jeho od žálu a strachu. K obidvojiho techto pominuťí hleďel, jak ráno bil k suchu vihoďen až do zmraku po mori, či hajov Van Stiphouta z ostatními podobním šťesťím k sebe ňepriňese; ale daremňe. Daleko on bil od ňích a oňi od ňeho a či sa, ňekdi aspon, spolu všecci opeť zeberú, aňi ňeslihujem, aňi ňeverím.

Až do večera, jak jsem poveďel, po brehu postávajíc, od mora ňeodchádzal, aňiž bi bil celú noc, kďibi ho ňebili všelike vodné potvori poplaši1i. Ale tito podle običaje svého po záchodu slunca z moru i z Níla na sucho pre pašu vicházajíc a vizizujíc, učinili, že Renait z richlim sa od člnka behem pobíral, bežal, dokuď stačil a kďiž aj bežaťati ustal, šél ňištmeňéj, chťejíc do jakkoliv ukrutních rúk radňéj nežli do brucha hovada ňejakiho padnúťi. A juž sa sebe od vód oddálený a k osaďe ňékteréj priblížený viďel, kďiž ňenáramňe do járni hlbokéj na chrbét živého čehosi upadel. Uléknul sa dvojnásobňňe, obzvláštňe kolikrát híbala sa, zdvíhala a zubámi škrípala ťesno ležícá potvóra. Usiloval sa odtúď vidrápaťi, ale vždicki naspát sa kliznúl, vždicki, odkud sa pohnúl, ta bil zas zvalený. O víjduťí techdi z jezera teho v noci zúfajic, očekával z velkím strachem ráno, čo bi tož za spúsob k vislobozeňí od hoferství takího priňéslo, dosť majíc k hlave potvori sa ňepribližiťi zatúď, neb jináč neviďela sa mócťi pre úzkosť jami uškoďiťi.

Na svitaňí, kďiž juž rozeznaťi móhel podstatu tovariša jamního, viďel, že visokosťi a velkosťi jest jak vúl, nohi mal take jak vúl, chrbet a ocas konský jako i hrivu, robi jak ďivoký veper. Zestrašil sa opeť a opeť ze všú silú bidla teho namáhal sa zbaviťi. Ale aj hovado víc jak ve trne bilo ňespokojné, bár násedníka, bár maličkosť hňízda trpeťi ňechcelo; mnohokrát z ve1kím sa stonaňím povzdvihovalo, mnohokrát s nemalím svím ublížeňím dolu padalo, dokuď obidva o víchoďe slunca ňetešícú pomocú odtúd jsú viťahnutí, od sedlákuv toťižto, jichž chlopec ten správa bila.
V kraji tem predpoveďené mnohé vodné potvori, které jednako i ve voďe i v povetrý zetrvávat múžú, casto a najvíc v noci na sucho vistupujú a velkú obivatelum v obili škodu prinášajú. Z tích počtu jest prvňá, pri kteréj sa Renait, ňechťejíc, nalézel a pre podobnosť, kterú velkú má z koňem, nazívaná bívá morský kún. Proti krivďe pak jeho spúsobem toliko i u nás običajním sa bráňá hospodári: okolo sáťí prékopi čiňá hlboké a široké, ale len pri vrchu a preto, kďiž sa žňec takový prejdúť opovažuje, vpádá a ponevádč ťela svého ťežkosťú jakžto vltká sa do užšej pri spodku jami, ňikdi sa odtúď ňevislbozuje, ňež životem žadosť svú vipláca tím, kterích jsú role, kďiž pricházajú.
A prám lúpež takú hledajíc, prišli i predňesení sedláci nad místo, kďe Renait pomoc očekával. Jak jeho prvňím dolu pohleďením videli, zďesili sa a za jisté držali, že on černoknežník jsúce a z muríňskéj zeme odňekúď letíce ze šarkanem, ta i s ním vpadel. Kďiž ale kona morskiho pod ňím stonajíciho poznali a on, kolik móhel, ňešťešťí své rečú jejích viložil, vtedi v ďeďinský smích sa pusťili, rechtali sa plními ustámi a pre radosť dvojnásobního zisku viskakovali.

Zpusťíc potem štranki, kterími opásaní bili a jeho prvé viťáhnúc, prácu mali z potvorú. Mnohé mnohonásobního zbroja tlčeňí a uďereňí zňésla, ani ňeprestala dotúď žiti, dokúd prez všu oďev rnordárum svím pot ňepremokal. Toto pak jednúc obsahnúc sedláci a.zabitú potvoru podobňe z prékopi hore vidájíc, navráťili jsú sa s ňú a Renaitem do ďeďini. Tam hneďki prvňú jemu otázku kládli: Či a kďe ma peníze? Kďiž pak on žádné sebe biťi jednostajňe mlúvil a kdiž to i sami, sťáhnúc šactvo jeho a každý šev rozpárajíc, zjevňe skusili, do pút obitího vhoďili do maštale do dalšího ňečoho o ňem dokončeňí. Po ňekolko pak dňuv z druhími vezňoma vivešen jest na trči do mesta Damiata aneb Pelusium rečeního, mesta, které Uhrum bilo dobre známe, kďiž z Ondrejem králem k Jeruzalemu, bi jeho muhammedanum vitrhli, pospíchali. Tuto na rínku ňé jináč než jak u nás hovadá k predávaňú bili viložení všecci, kterí z cudzích krajin jakkoliv chiťení jsúce, víru Muhammeda prijaťi nechceli.
Kďiž tak stojá, z príhodi krarnár cahirský prez plac idúc, rodem Arabšť, vereňím cophtíta, viďel jednajícich sa nad Renaitem kupcuv a srdcem pohnutý nad mílú jeho mládežu, pristupil k predavačum a cenu pítanú bez všeho hádaňí za ňeho z!ožil. Dobre toto vipadlo Renaitovi aneb aspon lepšéj, jak kďibi bil mal do pánstvý muhamedána ňektérího príjdúťi.Veďá to ti, kterí skusujú, veďá, jak málo u nich i zrozeního milosrdenstvý, jak mnoho najtvrdšéj a samím hovadum vlastnéj roboti, bitki a prenasledováňí a na konci mnohokrát i ukrutné zamordováňí. Neb domnivajú sa a za pravdu držá, že kďiž raba kupuje, z užitkem práce i život kúpeního vipláca Muhammeda veritel.

Arabšť tento pod krátkím časem natolko Renaita zamiloval, že čím náhle z Damiáti višél, železá hňeďki z nóh a rúk jeho dal poztlkaťi a ňélen to, ale i zaklnúc sa silne, príslíbil, že ho po vikonáňí jednéj ňedlhéj a lechkéj práce do svého kraja prepustí, jak tú buďe mať žádosť. Jakbi ale vúlu svú premeňil, tuze sa zavazoval o svú peč celiho života jeho vichováňí, na jedno toliko siliťi jeho neprestával, bi toťižto rúcho své zhodíc, krajiňe téj običajné pre vetšú jeho a svú bezpečnosť oblékel, čo i učiňil, buďto pred tim jinšé z mdlích ňékterích príčin bil uložil. A toto Arabšťa dobroďeňí, ačkoliv z veťšéj stránki len v slibe ješťe zustávajícé, velké bilo. Jak jsem poveďel, Renaita šťesťí, ano, také, kterího dúfaťi mnohomeňéj čekaťi nemohel, ňeomílňe ostré srdca boďeňí cítil, kolikrát pominutý pred málo dňoma stav do mislu vstupoval. Sužovalo ducha, že Don Varleta neuhlída, Van Stiphouta stratil, k temu, že Fattima svúj sebe slib vyplňiťi ňemóhla. Ale ponevádč toto jednúc juž na veki, jak sa zdálo, pominúlo, ňemalo biť mudrího za tím želiti – k bolesťi novú vžďicki bolesť priklúdaťi. A taťika jsíce ňebilo mu ješťe odjalo nebe, móhel ho časem viďeťi, kďiž podle slóv pána svého mal biť prepusťený, ňebil, ačkoliv dlhý bil kus zeme, který z Cahira domuv védel, ňepreiďetedlný. Čo mezitím, biťbi tolik úzkosťí bil mal znášat ješťe, kolik prítomních juž sa jích bíťi ukazovalo? Ta: klí žáden spúsob k plnéj sloboďe ňenacházajícimu trpezlivost, najprospešňejší v bídách lík, bila potrebná? Listi, každú podezrenosť odvracajíce, které i doma i v Tripolisi bil vzal, v hajove zustali; a bár bi je aj bil mal pri sebe, čo móhli holé listi pomócťi? Bil bi pak mal peníze take k vikúpeňí svému, i to skoréj škoďiťi, jak osohovaťi malo, neb odtúď, že bohatý jest, suďící, druhý, ano, i treťiikrát tolko bili bi od neho žádali. Lepšéj techdi mal sebe poraďiťi, kďibi aj o rodičoch svojich mlčal a k polehťšení nechuťi svéj chuť pána ve všem hledal.

Čo rozvážic, jak bilo v sebe všecko a nasledoval bedlive. O rodiňe tázaný, buďto mnoho mlúvil,l, slová ništmeňéj to bili jeďiňe, aňi bis' bil víc s ňích rozumil, jak že on sirota jsúce, od milosrdního v Beňátkách muža jest priján, od maličkosťi až po včilejší svúj vek vichovan. Lasku pak Arabšťe ješťe v cesťe svú poníženosťú, poslušenstvim a príveťivosťú tú obsáhnúl, která šťesťí budúcé bez všeho zatmeňí slíbiti móhla jedním nadevšecko učinkem, který ponevádč sebe škodlivý, Arabšťovi ale velmi prospešný bil, obdržal, že tenž Arabšť ze sebú ňikdi jak pán ze sluhem nezacházál.
Sednúc do loďi, z mnohonasobním krámem bili sa pohnúli proťi potoku Cahiru a juž z nižňejšího Aegipta bili vistúpili, ano, tam sa juž viďeli, kďe Níl ve dva ďíli bivše pred tím roztrhnutý, jeden z tíchž dvuch ďíluv v jinšé tri seká; odkúd Cahir blízký jest. Tam z loďami pre víter postáťi prisilený, Arabšť sám juž pri, juž daléj od brehu choďil zamislený, viďí jednúc po pískoch za sebú bežeťi stvoreňí, sebe dobre známé, z ríchlosťú neslichanú. Vikríkel a abi k pomoci svéj ponáhlali sluhové, aj hrdlem aj rukami volal. A oni jsíce ňemeškali, ale který prvnéjší pribehnú1, bil Renait. On prám, kďiž juž juž mal biť dohoňen pán svúj, doskocí, odvráťil od ňeho stvora, ale k svému ublížeňú, neb vtedi jeho prenasledujíc a došťáhnúc, pokúsaňím ňebezpečná mu učinil na noze ranu. A bil bi jisťe i umoren bil, kďibi druzí pospíchajíc, ňebili ňeprítela takího smele obklíčili a hodnú pomstvu ze života jeho vzali.

Stvor tento z mnohími jinšími zázračními jest obivatel Níla, ale v noci toliko. Ve dňe sucho líbi a juž chodí, juž sa krije a skovává zpotajemnosťi, hledajíc k pokrmu živého ňečo; masem pak lidskím najvíc sa oblibuje. Kďiž ništméň človeka pohltá, ríkajú, že nad kosťámi plače, ale ňe asnaď, že zmárňil, než že druhího ňemá, kterího bi podobňe pochovať móhel. Roďí sa z vajca téj velkosťi, kteréj husacé jest; ti maťer kďiž znese, na druhé místo prenášá a tam na ňich. náseďí. Po vikluvaňí svém z tehož vajca rosťe cely (čo samimu a jeďinkími vlastné sa biťi viďi) svúj život; odtúď i više osemnacťi loktuv dlhý mnohokrát nalezení bívajú. Nohi, kterích šťíri ma, jsú krátké, na ňích pazúri z dlhími nochtoma; zubi husté, které kďiž skladá, jak hrebeňe sa scházajú; spodňá hubi jetho žgraňa ňikďi sa ňehíbe, višnú toliko pozdvíhuje, kolikrátt tuž hubu otvíra; jazík mu žáden ňerosťe, je z počtu ňemích. V behu tú chitrost má, že kďiž uťeká, žáden jeho dohoňíti a kďiž naháňá, ňikdo jemu uťéctí v stave ňeňi, jestlli pravo pred ňím beží; jestli ale často sem tam sa obracá a cestu svú križí, čo, kterí jeho znajú, zachovávajú, od hrucha jeho sa vislobozujú, neb on žadné v ťele zhibí ňemajíc, dlkšú chvílu potrebuje, bi sa na bok obráťil. Kďiž ho ňekdi prisťihnú a zabíjajú, prez brucb ho kolú, neb na chrbťe tak tvrdú má kožu, že paloš jakkolik ostrý od ňéj odskakuje ju ňechitá.

Stvoru tak spísanimu jest jméno crocodil. Kúsaňí jeho jak jedovité jest, skusiťi bilo na Renaitoví, neb ačkolik len zvrchu podrápané bilo lítko nohi jeho, ale v okamžení tak sa rozšírovaťi počala opuchlina, že bi bil musil po ňekolik hodinách zhinúťi, kďibi v loďi bili ňebili, kterí náhlé a z domajších nástrojuv znali osožné lekarstvý prichistaťi. Tito sol v pevném ocťe pomočenú do šatki zavínali a na raňené místo prikladali z tím prospechem, že zaňedlho spadla všecka opuchlina a noha straťenú svú čerstvsť obdržala. Čudný lík a tím ješťe čudnéjší, čím lacnejší jsúce, mnohonásobné jinšé nemoci odháňí, proťi pošťípaňí osi prám tak, jak proťi pokúsaňí crokodíla s ňú nažíváme. Proťi vredum hlavi z ťelacím lojem ju rozťíráme, proťi žíl boleňí najvíc okolo plecuv ju privazujeme a ťeplú vodú často políváme. Kďiž jasná opuchajú, je ňú treme, kďiž sa popálíme, z olejem ju míšáme, kďiž nám pokúsaňím uškoďil had, bereme ju z oríganem, madem a hyšopusem; aj svrab hovaduv prestáva, kďiž je ňú drhňeme.

Po uťíchnuťí vetruv odešli z místa, kďe Renait také pre pána svého ňešťesťí bil podstúpi1 a previšíc pjeť míl zeme, vstúpili do celího juž Níla, odtúď pak štiri míle prejdúc, bili v Cahíri. Mesto toto, které aj Tostat, Alcair, Mesr sa.jmenuje, leží v prostredňem Aegipťe, národu prebívajícímu Bostani rečeném. Jak velké musí biťi, odtúď vínášaj, že ulic na štiri a dvaceť ťisíc pocituje; moschití aneb kosťeluv muhammedánskích len tích, které vežámi jsú ozdobené, má šest ťisíc osem sto a v jistoťe, neb tri naše zeme míle v dlhokosťi svéj naplňuje. Mnohonásobné tam liduv pokoleňí, mnohé jaziki a vereňí; prebivá v ňem bašša, ce1ího Aegipta spravec a dvanácť ťisíc voákuv pre každú príhodu drží; prebívajú tri patriarchové také, musulmanuv, cophtítuv a Reckuv. Kupectvý v ňem panuje, jaké setvi jinďe a hojnosť všeho tam nalézňeš, jak vodu vijmeš, neb tu skrz cévi z Níla prinesenú kupovať musá.

Renaituv pán dum svúj mal ňedaleko moschiti jmenem G i a m a 1a s a r, kterej kolo vlaskú mílu činí; tamž s a n t o n i kňeži z poveďením musulmanuv patríarchem bidlá a pobožnosťi podle radu svého vikonávajú. Na prvňé hňedki vkročeňí do domu teho, viďíce mnozstvý ozdobuv a prístrojuv, uznal Renaít vikupitela svého ňé z tích počtu biťi, kterí všaďe ležá a z Irusem pod ťeškú kvílá ňevhodnéj chudobi ťerchu dobru stránkú pokladuv bohatího Croesusa vládal. Na poli mnohé mnohích hovád stáda, doma pak všeliký drahý krám poťtujíc. A ponevádč z tich bil, kterích múdrejšé a krotšejšé náboženstvý mudrejších, ťikších a krotšejších činí, u ňeho porádek mezi domajšími najvetší bilo videťi, který z láskí a ňé ze strachu bil zachovávan.
Sina mal jeďinkého a teho v rokách ješťe malího, kterího k Renaitoví privedúc, takto mlúvil: "Uznávám, za oňechdajšé tvé mne preukázané dobroďeňí, pocťívé, čím chitrejšé tu odtúď do kraja tvého prepusťeňí zaslúžil jsi si, ale maj nékolko spokojnosť a chlapca v reči, mravnosťi a umeňí vašém učastného učin, cvič a uč jeho običaje sveta vťipnejšího, jak najlépéj rozumiš a ja prácu tvú podle všej tvéj žádosťi viplaťim. Sporádal potem jemu bidlo osobttné a sluhuv dal z tvrdím prikazem, bi vúlu jeho ze všú péču hledali a plňili. Tak Renait mimo náďeje svéj bivše zpredku hňedki obdarovan službú, na kterú víc bil prosen jak silen od pána svého, prijal a v ňéj tím bedlivéj pokračoval, že videl od skoršího neb ňeskoršího jéj dokončeňí bližšé neb dalšé své vislobozeňí viseťi.
Velkú meztím v meste obdržal skuselosť, neb slobodu takú majíc od pána a šactvem tam obecním šálíc muhammedanuv, kterí bi jemu jinác mnoho bili čiňili prekážki, kolikrát do smutňejších (čo neomíIňe často musilo biťi) padál mišlenkuv, tolikrát ku zadušeňí jejích vicházal. Jedno nadevšecko doma ješťe slišíc, chcel bil viďeťi zázraki toťižto mesta Memphis. Bilo mesto toto ve1kího ňekdi chíru, rozšírenéj chváli, ale všecko kazícé časi i toto temer celé zedIi; čo ništmeňéj trvádšé bilo, zustalo a jest ho uhlídaťi ješťe aj v ňiňejšé veku na misťe svém blízko Cahira na druhéj Níla straňe. Ponajprv Memphis v celkosťi jest podkopaná na spúsob kosťelních naších hrobuv. Ta kdo žádá vjíťi, zpúšťan bívá po provazoch prez úzkú ďíru a zejdúce, viďí poval pekním bílím kameňem podlážďený, mnozstvý stlpuv, mezi kterími po všech stranách sklépki anebž komúrki jsú vistavené, do kterích sa memphiští pochovávali. Ťelá jejích i včil ješte mnohé tam ležá ňezhňité, celú kožu, celé kosťi majíc, persiskím jazikem m u m i a, to jest suché, nazvané, jaké i jsú podle jména svého. Čudovali bi jsme sa bez pochibi, že tak dlho, prez nekoIik toťižto tisíc rokuv ňerosipané zetrvávajú, kďibi jsme starodávních Aegipšťích, který v pochovávaňí držali spúsob, známý ňemali. Oňi, kďiž bohatší kdo zemrel, po odbaveňí smutku, plaču a všelikéj, která z poveri konaťi sa musila, žalosťi,veselí obklíčíc mrtvího, mozgi najprv jeho viťáhli, a to obicajňe prez nos k temu prichistaním hákem, na místo potem mozguv popchali mnohonasobné voňavé nástroje. Podobňe aj bruch oťevríc, vičišťili a čo hňilobu telu malo priňesťi, viházajíc, umili, umitý a prázný naplňili cestem z mirhi potlčenéj a z palmi vikrúcenéj vodi spravením a zašili. Za tím pod časem dnuv seďemďesát ťelo posípaIi solú nitrovú, dokúd všecko maso zňivečíc, neňechala kožu jeďiňe a kosťi. Toto pak majíc, oplákli znovu celé ťelo a do plének z lechkího plátna obvili, polejíc zvrchu gummim anebž glijem kockám milím. Tak napraveního umrlca vložili do truhli a stojácky v poveďeních sklepoch postavili. Odtúď techdi jejích trvácnosť a vúňa, pre kterú bívajú i do lekárskích domuv kupované.

V kripťe téj, čo zázračňejšé jest, nacházajú sa ňekteré kahance, tíž podle svedectvý mnohích aj ňiňnejších místa teho opatrovnikuv v čas pohreba vložené a zažané horá až posaváď bez všeho, bárs masťi prilívaní, bárs jinšího jakíhokoliv poprávaňi. Ale jak pochopiťi, tak aňi veriťi sa to ňemúže. Velký zajisťe hrích mali maťi mudrcí ti aegipští, kterí tak osožnú, ano, tak potrebnú lidskímu pokoleňú pomoc naléznúc, ňebili bi o ňéj neb jazikem neb perem potomkuv svojich naučili. Asnaď ništmeňéj, kďibi pilno všecka jejích správa prezrená bila, sud olejem plný ukázal bi sa v múre aneb v zemi skritý, odtúď skrz potajemné žlabi své ohen živobiťí ťáhňe, aneb ze strommi ňékterími, masť ploďícími, zdelováňí má lampa, odtúdž do ňéj, kolik potreba jest, priťeká? Ale aj vtedi prinajmeňéj knot bi ňestačil, z jakýhokolik asbesstu bi bil.

Ňedaleko Memphisa viďeti jest Jamu tú, kterú Meris král ješťe dal bil vikopaťi a kteréj i včil velký úžitek beru bívající okolo. Neb ponevádč Nil, který Aegiptšťskím na místo déšťa slúží, ňekdi vic, ňekdi meňéj rosťe (rosťe pak običajňe z letním slúnca pristaveňím) a tak neb do sitosťi neb né role polívá. Kďiž hojnosť vodi prináša, ju prez jarki do poveďenéj jami púšťajú a odtúď včas suchosti sáťú svému pomahajú. Čiňí pak sa toto z ňema1ú slavnosťú: Celý Cahir, ano, i oddálené mestá a ďeďini zbéhajú sa, všelikú radost a ťešeňí okolo kaluže téj vspolku konajú a mezi veselím vískaňím, potem nežli bašša prvný rilem svím počnúc znameňí dal, prékopi pretrhajú. Stojá v bariňe téjto dva stlpi kamenné; vrchi jejích, ktoré z vodí vizírajú, tri sto nóch dlhé jsú, spadki pak i dvakrát tolko. Na obidvuch konci jest vikresaný obraz krála na thrúne seďícího. A podobních stlpuv pri Cahiri a Memphisi mnoho jest; jinšé prazné zňútra a tito bili hrobi králuv, jinšé plné jak znútra tak zvenku; zvenku po sebe od vrchu až k spodku mnohonásobné obrazi majíc: jest tam hlava bujakova, lvova, capova virezaná, jsú všelíkích ptákuv obličeje, čo ríkajú biťi písma hvezdáruv, ale s ňeho ješťe žáden o žádném bárs hvézd, bár povetrý premeňeňí ňeprorokoval. Vistavené pak jsú ňé z mramora, kterího v Aegipte dosť majú pekního, než z kameňa, který pri meste Thebae rostnúc, víhlída, jak ibi bil iskrámi pasipaný. Jsú ze stlpuv tíchto ňekterí juž i v Ríme, jenž od císaruv pohanskích ješťe z teškú bili ta prácú prevezeňé, na čud bez pochibi a zázrak. A odtúď vinášaj starodávních Aegipšťskích rozum, vťip a múdrosť.

Čo mezitím všecki Aegipta rídkosťi prevíšovalo, bil Dum dvanácť králuv, labyrint v pravďe nazvaný, z kterího bi ani Theseus po cverňe Ariadne panni, aňi Daedalus vrchem po povetrý ňebi1 cestu nalézel, tak popleťené bili všecki vchodi a víchodi. Stavaňí toto ponajprv bilo obklíčené pevním múrem, vňitrňe stálo dvanácť domuv a okolo koždíha množstvý menších domčekuv, všecko pak toto osobitný svuj mala múr zvúkol a vúkol; ňúter vejdúcímu samé chodníki, svetlice a dvere sa ukazovali. Jak šél, kde skrz oči bil veďený, po ukonáňí svém neb vicéj sa straťil a zamotal, neb na predešlém míste bez zmerkavání sa nacl1ázal. To pak podobňe i pad zemú skusiťi móhel, neb celý Dum bil podkopaný. Aňi tam jinšé ňebilo videťi, len z každéj ulički jinších sto, z každího kroku krížové po všech bokoch cesti. K čemu bidlo také poveďení králi vimisli1i, oňi bi sami svedčiťi móhli: asnaď chválu jeďiňe u budúcích národuv hledali, jako. i z predneseními hrobmi a st1pmi. Bil celý ten kaštíl z bílího mramora hňeď pri rečenéj Merisa jame a včil s ňeho rumi toliko a porušenosť ta choďící viďá.

Všecko toto Renait z prihodním časem prehlédnúl a svú povinnosť ze sinem Arabšťa dokonále plňíc, blízké své k Don Varletovi navráceňí z ňejakím ťešením očekával. Ale prám z tú svú dokonálosťú, z kterú vislobozeňí mal vislúžiťi, dlkšú, tvrdšú a velice nebezpečnú službu sebe prisporil. Uslišal bil čtnosťi jeho mophti, anebž kterího jsem hore spomenúl, musulmannuv atriarcha a bárs od druhího nékoho naveďený, bárs z vlastňej a dobréj vúle mlaďenca takího v svém chcel mať dvúre pre túž jistú, pre kterú u Arabšťa bil, potrebu. Odporoval temuto Arabšť jednostajňe a z penízmi za ňeho obetovaními pohrdal, odporoval aj Renait, slišíc takovú muhammedána žádosť a rozličné pánu svému prednášal príčini, skrzevá které pohnutý stál bi za seba u mophtiho a bárs prosbám, bárs hrozeňú jeho ňepodvolil. Jestli bi jináč biťi nemohlo, prosil, bi seba patajemňe prepusťil, že bi šél a do jakkolik ňemilosrdních rúk radnéj padel, povedal. Mal Renait velkú jednu poňímo tích, které všem jsú obecné, príčinu, pre kterú tak sa chránil domu muhammedána techto. Ale darmo bilo.!Silil mophti Arabšťa cophtítu a tento Renaita naposledi i z plačem prosil, bi dvojnásobné ublížeňí, jeho toťižto a svojé, odvráťil, čo rozkazujíc ďichťí, učinil, tak on o Arabšťa, dabrodinca svého, ňešťesťí víc jak a své sa lekajíc (neb juž aj bez vedomý uťécťi mis1il), pristal ňepovolňe omrzlímu mophtiho pítaňú z tím ništméň spúsobem, bi u pána predešlího i pozatím bivaťi móhel.

dielo digitalizovali

Dielo René mládnca príhodi a skúsenosti

  • digitalizovali: Kamil Kascak, Lubo Han, Andrea Mislanova, Dana Dancakova, Alena Geregova, Matus Svicin, Stefan Palfi, Jana Neuzilova, Tatiana Gaziova, Vladimir Zavada
  • koordinátor: Ing. Daniela Bučková, buckova@gk2-po.sk , Gymnázium Konštantínova 2, Presov

Licencia: Tieto digitálne diela možno bezplatne a bez obmedzenia prenášať všetkými médiami, používať na akékoľvek účely a vytvárať neobmedzené množstvo rozmnoženín. Možno ich používať v celku aj po častiach. Nemožno pozmeňovať obsah diel bez súhlasu autorov. Nenesieme žiadnu zodpovednosť za škody spôsobené používaním týchto diel.